Dluhopisy?...

Tak jsem se rozhodnul, že vydám dluhopisy. Své vlastní. Vláda taky vydává dluhopisy. Prý hospodářství je v háji, tak ho máme koupí dluhopisů podpořit. Jsem taky v háji. Potřebuji novou pračku, ledničku a taky byt, auto a nového psa. I nový koberec by se hodil. Nebojte se, a investujte! Do mě! Do mých dluhopisů! Stejně, jako stát, vám slíbím, že za pět let dostanete své peníze zpět i s příslušným úrokem. Pravda, možná vaše peníze použiji na něco jiného, sám ještě nevím na co, ale stát vám to také neříká. První dluhopisy udám v parlamentu. Tam určitě pro mě budou mít pochopení a podle hesla „Když je bohatý náš občan, je bohatý celý stát!“ mi projeví svou důvěru. Jo, zapomněl jsem vám říci, že budeme mít volební období. Chvíli budu s vašimi penězi hospodařit já, chvíli moje žena, a pak naše děti. První rok koupíme Ferrari (červené, vždycky jsem ho chtěl), druhý rok novou toaletku, a třetí rok prodáme Ferrari i toaletku a koupíme poslední model Play Station s kompletní sadou nejnovějších her. Bratrance chytrého Honzu udělám placeným poradcem. Bude radit jaký model Ferrari koupit, která toaletka je nejlepší, a vyjedná nejlepší nákupní podmínky Play Station. A z čeho to na konci období splatnosti dluhopisů zaplatíme? Nevím. Třeba vypíšeme loterii a vítěz, vlastnící nejvíce dluhopisů, se stane králem. Získá pět let starou toaletku, úvěr za Ferrari, co už nemáme a který zbývá doplatit, a z módy vyšlé hry spolu s nepotřebným hardwarem. Jo, a psa, o kterého se bude muset po zbytek svého života starat. Nebo se možná postará Evropská Unie, tak jako v případě Řecka.

No řekněte „Neberte to!“. Jakákoliv podobnost mezi mnou a státem je čistě náhodná. Nevím, jestli mé dluhopisy si někdo koupí. Ty státní určitě. A zaplatíme je všichni.